Husité, Kočky a Havrani
Tábor, červen 2o17
Vítají nás Havrani. Ne jeden, dva, ale celá hejna okupující stromy v parku před hotelem. Drobná bříza, nejtenčí ze všech, je nejvíc obsypána ptáky, jejich velkými nepořádnými hnízdy, zcela zahlušená krákoravým křikem. Slunce zapadá, havrani poletují, domy odráží krákorání a my fascinovaně koukáme vzhůru s myšlenkami na Hitchcockovy Ptáky a zároveň vstřebáváme tu jedinečnost prvního setkání.
Cesta do centra nám servíruje pestrou směsici architektury i místních potomků husitů, až konečně zahlédneme první historické domy střídající se s průhledy do úzkých uliček, kde se turistům skrývají další a další tajemství…
A už je tu…
Z podloubí vychází menší modrooká kočička se siamským zbarvením. Mňoukající, jako by se ztratila, ale zároveň sebejistě se tvářící majitelka tohoto území. Zastavujeme, stejně jako ostatní kolemjdoucí. Vyfotit ano, pohladit ne. Po chvíli váhání se vydává zpět do uličky, z níž se vynořila… krásná, barevně ladící s léty prošlapanými kočičími hlavami. A její oči evokují blížící se léto.
Ach, jak krásné náměstí Husité mají!
Hlad. Hlásí se trochu razantněji a ne, že bychom ho nečekali. U Zlatého lva, sídlícího v měšťanském domě který je součástí Královské cesty, je plno, tak pokračujeme v hledání. Po přečtení několika jídelních lístků vítězí restaurace U Dvou koček, název je totiž někdy pádnější argument než nabídka jídla.
Dnešní noc je Nocí kostelů. Kostel Proměnění páně na hoře Tábor velmi ladně zní. A má široký výhled z věže bez ochozu. A ta skrývá numismatický poklad.
Nedá mi to. Vracíme se do úzké uličky, kde nás opustila modroočka. Co kdyby náhodou… Kočka nikde, ale jedny dveře jsou pootevřené, pouští ven světlo a zvou… Co kdyby o ní něco věděli tam? Vstupujeme do malého knihkupectví (Baobab&Dílna) s autorskými knihami, kde právě končí Bytové čtení. Asi i díky tomu je v tuto hodinu otevřeno. Nakoupíme knížky, seznámíme se s majiteli modroočky, která si lebedí mezi grafickými tisky, a na doporučení ještě vyrážíme k nedaleké kavárně na jednu noční kávu.
/moudro zahlédnuté v jedné z knih: „Koza čurá vždycky, když se na zahradě objeví něco mimořádného. Málokdo ví, že si k tomu přidřepává jako holka.“/
Kavárna Umauma je blízko rybníka Jordán, hned vedle Střelnice. Malý tvůrčí prostor plný retro nábytku, šperků, obrazů, pudřenek, sošek, grafik, dětí, hostů, nabízející výbornou kávu a fakt “vostrou” horkou chilli čokoládu. Táborští jsou milí a komunikativní a posezení na školních židličkách v boční uličce při svitu čajových svíček nemá chybu. Než nás pohltí hotel, zahlédneme pár pouličních koček a dobrou noc zablikají výlohy Květinky Vlasty.
V pozdněgotickém husitském muzeu promlouvají brněnští herci, husité měli i své potápěče, které nasadili při obléhání Vyšehradu, expozici uzavírá studie sochy Jana Husa od Ladislava Šalamouna, sklepy pod náměstím jsou dlouhé a studené, ale historka o vaření piva a olizování stěn stojí za to, a obrovský olej na plátně zobrazující Mistra Jana Husa před kostnickým koncilem od Václava Brožíka taky, školní restaurace Beseda v novorenesančním domě U Lichviců nabízí chutě jako od babičky, v Restauraci Na Schůdkách mají ve výklenku Ježčí Madonu, sprejeři preferují hráškově zelenou, v jedné boční uličce žije milovník moravských sklípků a ultramarínové modři, ve Vodárenské věži mají asi nejmenší okna na světě, v osamělé krabici u domovních dveří si koupíte knížku za pět korun, které hodíte dobrovolně do schránky, v Jordánu se koupe i rybaří, jen bohužel o celosvětovém víkendu otevřených zahrad ještě v místní botanické nevědí…
Malý havran vypadá jako velký havran, ale je menší a nemá ocásek. „A když je jim méně jak půl roku, tak maj u kořene kožíšek, který pak zmizí. A když zaprší, tak se neudrží v hnízdě a hoděj placáka dolů…“ to nám říká městská policie, kterou jsme kvůli jednomu ptáčeti volali. Do parku prý jezdí několikrát denně, je zrovna „padací“ období.
Je fajn pocit zachránit Havrana. Pojmenovali jsme ho David.
S havraním zpožděním přicházíme opět na Žižkovo náměstí. Magická noc je v plném proudu, Mydy Rabycad energicky swingují a my usedáme do první řady na zahrádce U Zlatého lva. Husitské hry jsou letos v duchu baroka. Po desáté se ve světle reflektorů objevuje římský voják Honza, bojuje s tříhlavou saní, ochočí si dračí mládě a nakonec zdolá i oheň chrlícího rudého draka a zachrání město. Husitské souvislosti nehledáme… Cestou přes Velký Šanc míjíme šermíře, pistolníky, oživlé sochy i velkou hru v šach. V parku naštěstí žádné další havráně není, ale kočku, jak jinak, potkáme…
Ahoj Tábore, bylo nám s tebou hezky!
Cesta domů vede přes Chýnov, kde stojí dům sochaře Františka Bílka, jehož díla zdobí i místní hřbitov. Je pouť, cestu lemují stánky a kolotoče a my neodoláme kokosovému suku. U vchodu Bistra na Masně leží černý Kocour. Vcházíme, ocitáme se ve společnosti Senecy, Wericha, Lady, Havla, Morrisona, Masaryka, panenek, map, knih, háčkovaných přehozů a dáváme si skvělou malinovku…
ZeMě 2o17/ RoŠt
