Naše kočky 3/2020

romana média & Tiskové zprávy, Nezařazené

Výtvarnice Romana Štrynclová maluje (a miluje) nejen kočky

Mám rád Brno, nejen proto, že jsem se tam narodil a prožil dětství, dospívání i první lásky, mám rád Brno, protože má fotogenické historické centum a malebné okolí, mám rád Brno, protože tam žilo a stále tvoří mnoho schopných umělců.

Výtvarnice Romana Štryncová splňuje mnohé další klady než to, že žije v Brně. Na plné obrátky se věnuje kulturním aktivitám, má ráda barvy a maluje, miluje kočky a věnuje se kočičí charitě. Již delší dobu spolupracuje s časopisem Naše kočky.

atelier

V roce 1991 jste se ucházela o cenu Miss Československa, nakonec jste získala tituly Miss Morava a Miss Sympatie, jak tato soutěž a tento úspěch ovlivnil váš život?
Kdysi mi někdo řekl, že se mi díky ní otevírají dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Je to pravda, ale některé se zas neotevřely, protože účast na soutěži vás lehce zaškatulkuje. Každopádně to byla zajímavá zkušenost, které nelituji.

Věnovala jste se poté například modelingu?
Ano, ale ne coby modelka. Už tehdy mě bavilo organizovat, vymýšlet program, choreografie, pořádala jsem přehlídky, celé kulturní akce na klíč, měla jsem svůj tým modelek a hostesek. Pod značkou Romy Rose začaly vznikat mé autorské kolekce šatů, převážně malé večerní a večerní, a já se mnohdy ocitla naráz v roli pořadatele, choreografa i návrháře. Kdysi jsem řekla, že nenabízím to, co je na mně, ale to, co je ve mně. Že prodávám své nitro. A tak je to dodnes, akorát místo navrhování šatů maluji obrazy.

Co jste studovala, jakými profesemi jste prošla?
Po gymnáziu jsem byla několik let na brněnské fakultě architektury, pak jsem působila jako návrhářka, choreografka, pořadatelka kulturních akcí a mezitím jsem projektovala přípojky a vnitřní instalace plynu.

Máte blízko k hudbě, divadlu i fotografii, představte nám projekty Zadní Trakt a Kulinarium.
To spíš bylo. Zadní Trakt, první umělecko-obchodní centrum, vznikl v roce 1993. Našli jsme ho s Jaromírem Klanicou. Já měla za sebou první přehlídky šatů z kolekcí Romy Rose a chtěla jsem otevřít butik, Jarek chtěl otevřít galerii. A tak jsme snili, hledali a plánovali, až jsme našli dvoupatrový domek ve dvorním traktu na Dominikánském náměstí. Přizvali jsme Jiřího Vondráka, který tehdy provozoval uměleckou agenturu Free Art, a tak vznikl legendární Zadní Trakt se 17 obchody. Kolem traktu se sdružovalo hodně lidí, pořádali jsme různé akce, například Maškarní ples, Výstavu deseti sak (saka pomalovaná brněnskými výtvarníky, která byla poté vydražená), dobročinné aukce… Začínal zde Honza Špilar coby kadeřník Střihoruký Edward, Richard Tesařík – šperkař, který dnes vyrábí nádherné nože, herec Martin Havelka nabízel své sochy. Jaromír Klanica dnes provozuje Mobilní casino, které vymyslel, Jirka Vondrák hraje, natáčí, píše… byla to krásná doba.

Podobné je to i s projektem Kulinarium. O co se jedná a jak se na tom podílíte?
Kulinarium vzniklo v roce 2012 a byl to nápad Radima Kupce. Na facebooku rok sledoval moje kuchařské výtvory a pak přišel s tím, že bychom v jeho pivnici mohli pořádat setkání u dobrého jídla hlavně pro naše přátele. Souhlasila jsem, aniž by mě napadlo, že to nebude až tak jednoduché. Že je to hlavně o logistice a důkladné přípravě. Každé Kulinarium bylo neopakovatelný originál. Zahajovali jsme vernisáží obrazů nebo fotek za přítomnosti autora, následovalo šestichodové menu převážně ze sezonních surovin, mnohdy inspirované výstavou, na stolech byly založené malované menukarty s recepty… A  já byla vlastně jediná, kdo věděl, jak to všechno má vypadat a chutnat.
Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, naučila se, jaké to je vařit pro 40 a více hostů a po přesunu do zámecké restaurace Moname mě hodně posunula možnost vyššího gastra i spolupráce s kuchařem Honzou Malinkou. A hodně jsem se naučila na kurzech rakouského naturálního kuchaře Johanna Reisingera.
Kulinarií se uskutečnilo třicet + jedno bonusové v mé oblíbené Galerii Aviatik. Momentálně jsem vyhlásila „kuliprázdniny“. Příprava i samotná realizace je dost náročná a já jsem si uvědomila, že je pro mě důležitější malovat.

Kdo nebo co vás přivedlo k malování? V kolika letech jste začala? Chtěla jste od malička být malířkou?
Moje cesta je ta z neobyčejnějších. Tvořit cokoli mě bavilo odmala. Maminka pomalovala doma i na chalupě, co jí přišlo pod ruku, teta byla učitelkou výtvarné výchovy, děda uměleckým litografem. Měla jsem štěstí na učitelky už od prvního stupně základní školy, kurzy Jaroslava Škarohlída mě naučily základy kresby, výtvarku jsme měli na architektuře…
Oficiálně jsem svoji tvorbu poprvé představila až v roce 2001 na dvojvýstavě v Galerii Milana Zezuly v Městském divadle Brno a Galeryji, která sídlí přes ulici.

Pepinka pro Konec toulání s Alenou Vávrovou, Hanou Maciuchovou a Zbyňkou Šolcovou

Jaké techniky používáte? Máte své oblíbené nebo experimentujete s novinkami?
Od počátku mám ráda barvy, tudíž prim hraje malba akrylovými a olejovými barvami. Každý výtvarník je používá trochu jinak. Já ráda vrstvím, podmalovávám, míchám přímo na plátně. A když je barev už moc, tak se ráda vrátím k peru a tuši.

Co nejčastěji malujete a proč?
V současné době samé kočky. Tvorba, malování je pro mě neustálý proces, který se vyvíjí, je o hledání témat, technik, zlepšování, hledání toho, co chci sdělit, a zároveň i potřeba pocitu vnitřní spokojenosti.
Na vernisážích vyprávím příběh, který se datuje od roku 2010. Tehdy mne oslovila spisovatelka a básnířka Sylva Lauerová, že by ode mne chtěla obraz, který by použila na titulní stranu básnického almanachu Královny slz a ostružin, v němž se prezentuje 44 českých básnířek. Domluvily jsme se a vznikl obraz, který je inspirovaný jednou z básní almanachu. Zaujaly mě i další texty, a tak začala vznikat stejnojmenná kolekce obrazů propojených s básněmi.
V roce 2013 při přípravách na výstavu v Divadle Bolka Polívky mě napadlo, že bych mohla, nebo že bych spíš ráda namalovala pár koček. Tak vznikla kolekce Souhvězdí Bohumila Hrabala. Obrazy jsou obohacené básněmi Aleny Vávrové, ta pana Hrabala osobně znala a jako jediná v historii přímo od něj získala cenu.

Co vás oslovilo, že jste si našla osobitou cestičku k charitě, k pomoci útulkovým kočkám?
Byl to pocit, že bych svoji činnost a tvorbu obohatila o pomoc někomu, něčemu… Že to budou kočky, jsem se rozhodla celkem rychle, v té době jsem už sledovala činnost několika kočičích útulků.

S Naďou Tomalovou a kalendářem pro Kočky SOS Hodonín na rok 2016

Jak taková aukce probíhá?
Oslovuji útulky po celé České republice. Maluji jimi vybranou kočku, která má pro ně význam, a snažím se do obrazu zakomponovat něco z jejího příběhu. Olejomalba je pak součástí výstavy, která se koná ve městě, kde je i útulek, a draží se po dobu výstavy na stránkách útulku nebo na facebooku. Tak se zvyšuje pravděpodobnost adopce, finanční nebo materiální pomoci nebo seznámení veřejnosti s problematikou venkovních koček.
Naplánování celé akce je celkem zdlouhavé. Využívám toho, že se mohu jít podívat přímo do útulků, poznávám různá kočičí zázemí a systémy, ale všude je to o pomoci a lásce ke zvířatům. Bohužel i o bezmoci a lidské lhostejnosti.

Kolik charitativních obrazů jste již namalovala, znáte celkovou částku za vydražené obrazy, kolika útulkům jste již pomohla?
V únoru končí 19. aukce, uspořádaná pro Mourek Prostějov, z.s. (v době rozhovoru ještě výsledek nevíme). Od roku 2013 je to za předešlých 18 aukcí něco přes 230 tisíc (234.712). Musím říct, že mi to dělá radost a dává energii pokračovat dál, že moc děkuji dražitelům. Ale ještě důležitější je skutečnost, že celý projekt funguje i v širším záběru a přibližuje problematiku bezprizorních zvířat. Věřím, že vede i k zamyšlení a větší všímavosti.

Kde se u vás vzal tak vřelý vztah ke zvířatům, obzvlášť ke kočkám?
Prarodiče měli siamského kocoura. Byl to můj první zvířecí parťák. Možná i proto mám kočky na pomyslném trůnu. Můj vztah ke zvířatům bych označila jako přirozený. Můžeme se od nich učit, inspirovat. My lidé máme navíc dar pomáhat a léčit. Myslím, že si zvířata zaslouží úctu a my bychom měli cítit více pokory k životu.

Jaká zvířata prošla vaším životem, čím vás obohacuje váš tonkinský kocour?
Zvířata jsem potkávala hlavně na vesnici. Děda měl králíky, slepice, sousedi skvělou fenu vlčáka, chodili jsme pást kozu, hráli si v kravíně… Já měla kocoury. Nejdřív krátce černého nalezence Somse, pak umazleného peršana Šimona a teď Amonka. Vnímám, že s přibývajícím věkem se chovám něžněji a zodpovědněji a také cítím, že navazujeme silnější vztah. Amon je takové mé druhé já. Je to samozřejmě posílené i tím, že nemám děti.

ZeMěKočky – to jsou olejomalby koček, které Romana Štrynclová většinou osobně zná nebo je někde potkala

I když v poslední době jsou na prvním místě kočky, které malujete, vaše volná tvorba má jistě mnohem širší záběr.
Průběžně vznikají grafiky na motivy básní Aleny Vávrové a také rozšiřuji soubor BÁBY, což jsou variace na téma jedné konkrétní básně. Doplňuji kolekci olejomaleb ZeMě, útržky poskládané z mých cest, pocitů a snů. Naleznete rytíře, králíčka, fotbalový míč… a jako malý kvíz jsou v každém obrazu ukryty všudypřítomné kočky. Ovšem nejvíc času věnuji ZeMěKočkám, MalýmKočkám, KočkoMandalám… prostě kočkám.
Překvapilo mě, kolik koček se mihlo na obrazech i u tak známých umělců, jako je např. Albrecht Dürer, Marc Chagall, Pablo Picasso, Paul Gauguin, Édouard Manet a další, i kolik koček je hlavními hrdiny převážně kreslených pohádek pro děti. Asi proto byl mým největším zážitkem loňského roku workshop pro žáky 5. třídy ZŠ v rámci Literárních Františkových Lázní. Pro mě úplně nová zkušenost. Docela dlouze jsem se připravovala, pak seškrtávala, abych se vlezla do vyučovací hodiny, vzala jsem s sebou svého kocoura, který hodinu zpestřil. Noc předtím jsem nemohla usnout a pak vše proběhlo lehce, rychle a děti byly naprosto skvělé.

“Od zvířat se můžeme učit, inspirovat. Zaslouží si úctu a my bychom měli cítit více pokory k životu.”

Povídání o kočce v umění mohu volně propojit s tím, jak mi poezie vstoupila do života i jak pomáhat kočkám. Tak se chystám za seniory a doufám, že je potěším. Ale popravdě mám pocit, že takovéto křehké chvíle nakonec přináší největší obohacení mně.

Kde různě se lidé mohou setkat s vašimi obrazy?
V létě 2017 jsem v adamovském Cafe&Wine otevřela autorskou kočičí galerii Felidae. Všechno je o náhodách a přijatých výzvách. V roce 2011 jsem navrhla interiér kavárny včetně výstavní zdi a pak byla několik let kurátorkou tamních výstav. Teď zeď okupují moje kočky. Majitelé jsou dobří kamarádi, obrazy průběžně obměňuji, a pokud mě tam potkáte, můžeme si dát kávu.
Už několik dlouhých let zdobím prostory Plastické chirurgie MUDr. Davida Štěpána v Řečkovicích a případně lze domluvit návštěvu i přímo u mě v ateliéru.

Café La Micina – stálá výstava v kroměřížské kočičí kavárně

Jaké jsou vaše plány, vize a sny v osobním i uměleckém životě?
Momentálně vedou kočky. A aukce pro útulky. Když jsem v roce 2013 namalovala první aukční obraz, vůbec jsem netušila, jak mě to ovlivní v další tvorbě i životním nasměrování. Poznala jsem spoustu lidí, kteří nelitují svého času i peněz a pomáhají bezprizorním a zraněným zvířatům, přestože jde o nekončící a vyčerpávající koloběh. Každý zachráněný život je pak odměnou.
Skicář mám plný nápadů, stále je v čem se zdokonalovat a co objevovat. Řekla bych, že si svůj malířský sen plním, a líbilo by se mi, kdyby přišel Gustav Klimt a řekl: „Seš fakt dobrá!“ A pak bychom si mohli popovídat o kočkách 😉

Vypadá to, že stíháte spoustu věcí…
Ono to tak jen vypadá. Mívám pocit, že bych měla čas využívat lépe, že se mám stále co dozvídat, naučit nebo vytvořit.

Co ráda děláte, abyste si od všeho na chvíli odpočinula? A máte vůbec takovou potřebu?
Ráda dělám nic. A nejraději to nic dělám se svým kocourem, který mě k tomu celé dny vybízí.

Kde v Brně žijete a jaký vztah k městu máte?
Jsem rodilá Brňačka, mám Brno prostě ráda. Moc mě baví sledovat, jak radostně žije. Dětství jsem strávila v Králově Poli a pak přes centrum doputovala do Řečkovic.

Inspirujete se Brnem nějak ve své tvorbě?
Ano, například „Kocour z Rechowitz“, hrdina z obrazu z kolekce ZeMěKočky, ten bydlí kousek od nás.

A co říci na závěr?
Na jaro 2020 Romana opět plánuje společně s výtvarnicí Darinou Studenou, s níž vytvořila spolek Vrány, uspořádání sletu umělců z Brna-Medlánek, Řečkovic a Mokré Hory. „Rády bychom zorganizovaly výtvarný jarmark na krásném místě v prostředí Vránova Mlýna na procházkové trase do Lelekovic,“ naznačuje výtvarnice. Dále se Štrynclová hodlá věnovat i své autorské Galerii Felidae, jež v adamovském Cafe&Wine oslaví v srpnu třetí rok existence. Perličkou závěrem roku 2020 se má stát opětovná výstava autorky v Divadle Bolka Polívky, kde před lety všechno začalo.

Přeji plnou náruč inspirace a díky za rozhovor
Zdeněk Gorgoň
Foto Petr Ivančic a archiv R. Š.