NOVINKY.CZ 2/2018

romana média & Tiskové zprávy

Prvotní inspiraci mám ze všeho nejraději, říká básnířka Alena Vávrová

https://www.novinky.cz/vase-zpravy/karlovarsky-kraj/cheb/5478-48867-prvotni-inspiraci-mam-ze-vseho-nejradeji-rika-basnirka-alena-vavrova.html

nekrácený rozhovor s básnířkou Alenou Vávrovou :

Alena Vávrová: Kdo miluje kočky, musí milovat i chlupy v polévce

Básnířka z Františkových Lázní, držitelka Ceny Pražské imaginace z Nadace Bohumila Hrabala, organizátorka festivalu Literární Františkovy Lázně – to je Alena Vávrová, autorka sbírek Soukromá Hrabaliana, Modrý Pierot, Café Illusion či Žena nesmí maso tygra. Ocenil ji Václav Havel, Josef Škvorecký, Zdena Salivarová i Ludvík Kundera. Její tvorba se překládá do evropských jazyků, ale dočkala se také čínského a arabského znění. Pevnou pouto má Vávrová k Brnu. V tandemu s výtvarnicí Romanou Štrynclovou tvoří cyklus obrazů a básní Souhvězdí Bohumila Hrabala.

Je pravda, že jste byla v osobním kontaktu s Bohumilem Hrabalem?

Bohumil Hrabal, to je moje doživotní veliká láska. Opravdu si myslím, že je nedoceněný. Že ho Maďaři mají snad víc radši než Češi… Dlužíme mu Nobelovu cenu. Je nesmírně nadčasový. Navazuje na nejkrásnější literární velikány, naše i světové. Ovšem vždycky je pohrabalovští, dodá tomu přidanou hodnotu a originalitu, je v tom vždy notný kus poezie, úcta k jazyku, zvláštní humor, nostalgie, láska k obyčejnému, ve kterém umí najít nízké i vznešené… Mám štěstí, že jsem ho znala osobně. A že právě on mě několikrát osobně podpořil v mém psaní.

Jak vás těší ocenění z jeho nadace a co pro vás znamená?

Jedna z radostí bylo pozvání k Tygrům za sbírku Nahatma / Čs. spisovatel, Praha, 1989, odkud jsem si odnesla papír, že Nahatma je nejkrásnější knihou roku a získává Cenu Pražské imaginace. To navrhl panu Václavu Kadlecovi sám pan Hrabal a ještě mi poslal nějaké penízky. A já mu až do jeho smrti posílala balíčky, protože už žádné penízky moc neměl a každý je po něm chtěl. Rád nosil ode mne ručně pletený svetr s norským vzorem a jeleny. Měl k nim i rukavice a stejnou šálu. V tom svetru dokonce vystupuje v jednom filmovém dokumentu. Nadace pak byla zrušena a nikdo další už tu cenu nedostal.  Takže je to taková veliká zvláštnost, ojedinělost. Koho by taková věc nepotěšila???

Věnujete se výhradně poezii?

Kdepak! Píšu i drobné texty pro radost (kdysi jsem začínala pohádkami a písňovými texty), mám několik začátků románu a kdybych měla trochu více času, dopíšu snad konečně i divadelní hru. Organizuji Literární Františkovy Lázně, německo-české. Loni se jich z Brna zúčastnil úžasný Jiří Vondrák se svými písněmi a s ukázkou z filmu o Jarku Nohavicovi.

Jak si vůbec poezie v současném světě stojí?

Je to má láska a prokletí zároveň. Někdo o mně kdysi jednou řekl: Vávrová nadechuje svět a vydechuje báseň… Ne, že by to bylo vždycky tak jednoduché, ono není lehké poprat se s pískem slov tak, aby to opravdu tak lehce působilo… Ale je to jak kdy. Někdy napíšete báseň než přejdete malý park, jindy všechna slova vyškrtáte a zůstane jediná malá perlička na dně…

Poezie nikdy nebyla „davová záležitost“, jedině snad jen ta zpívaná. Je pravda, že byly doby, kdy byla více uznávána. Neexistovaly žádné okresní noviny, kde by nebyla rubrika s básničkou místního autora, v celostátním tisku bývávaly kulturní rubriky. Pravda je, že se do nich dostávali většinou jen prominenti, ale dnes máme totéž v bleděmodrém. Stát sice přispívá na některé časopisy, avšak do nich se dostanou jen kamarádi kamarádů – tak zase určití prominenti…

Máte na svém kontě slušnou řádku knih. Prozradíte, jak je to s jejich vydáváním?

Vždy jsem stála mimo hlavní proudy a většinu knížek si sama zaplatila, vydala a dokonce i prodala. „Mé a Františkovy aneb Z jiného světa“ jsem vydala v nakladatelství Bakalář v nákladu 10 tisíc, což je neuvěřitelné, a téměř celý náklad jsem prodala ve svém obchodě na Národní třídě ve Františkových Lázních. Když vyschl zdroj mých příjmů, je to hodně těžké. Také vděčím několika svým utajeným sponzorům a nějaká koruna byla z Ceny Bohumila Polana za knihu „Harlekýn na římse“. K tomu jsou ty ceny dobré, ne pro čechrání EGA. Většina básníků to má stejně, proto se snažíme dělat autorská čtení, kde sem tam něco prodáme.

Může se dnes vůbec básník psaním veršů uživit?

Ha ha ha! Znám jediného autora – básníka u nás, je to Jiří Žáček, výborný spisovatel a básník, který měl to štěstí mít nejen velké nadání a pracovitost, ale také být ve správný čas na správném místě. K tomu je zapotřebí mít velikou kliku a notný kus štěstí. Prozaici to mají o trochu lepší, než básníci.

Co říkáte nedávnému rozruchu kolem básně J. Žáčka K čemu jsou holky na světě? Zdá se vám každý způsob zviditelnění poezie jako dobrý?

V souvislosti s rozruchem kolem Žáčkovy básničky ve školní učebnici se musím smát. Myslím, že to vyřešil velmi elegantně. Přičemž každý rozruch kolem poezie je vlastně fajn, i když to bylo celé více než trapné. I ta záporná reklama je reklama. Blbá, ale je.

Kdy jste začala psát verše k Romaniným obrazům?

Na úplném počátku spolupráce s malířkou Romanou byl můj impuls k tomu, aby Romana, ten vzácný vnitřně bohatý a citlivý člověk, nevěnovala svou pozornost jen brněnským kočkám, jak původně patriotsky chtěla, neb ony potřebují pomoci všechny. Kočky totiž nemají tušení, ve kterém městě žijí, odkud jsou ruce, které hladí. Tato spolupráce v „kočičí charitě“ se vlastně začala od Romaniny úspěšné výstavy v gurmánské restauraci s galerií Artamo v Plzni, kde součástí mého pořadu se křtem nové básnické sbírky Harlekýn na římse byla i její úžasná výstava, a to nejen obrazů koček. Také proto jsem musela přistoupit na kočičí básnickou tvorbu a Romaninu zakázku! Nelituju toho, protože vím, že sloužíme dobré věci. Že se s tím někdy rvu, je věc druhá.

Jak se navzájem inspirujete?

Na začátku jsem tedy hodila rukavici malířce já a ona mi to hned oplatila, hodila mi tuto rukavici, kterou nešlo přeci nezvednout. Myslím si, že se od té doby oslovujeme vzájemně, jednou, vznikne-li báseň dříve, ji někdy nabídnu Romaně, protože dopředu vidím ten obraz od ní, jindy si vybere sama a naprosto jsem šokovaná z toho, že ji jediná báseň může inspirovat k celé řadě obrazů, nebo dokonce k celému projektu. Např. z mé dávné sbírky NAHATMA pro ni jedna jediná báseň „Budu ti říkat bábo“ byla podnětem k tomu, aby k ní udělala myslím šest obrazů, ty se pak rozrostly v celý projekt, jenž Romana nazvala „Báby“. Myslím, že naše vzájemné inspirace jsou šťastné. A já jsem ráda, že jsme se v životě neminuly, a někdy si dokonce postesknu, proč nebydlí blíž.

Píšete básničky o kočkách i bez ohledu na zmíněnou Romaninu „zakázku“, týkající se aukčních obrazů?

Samozřejmě. Prvotní inspiraci mám ze všeho nejraději. Druhotná už je druhotná… Kočka je nejlepší inspirace, je-li živá. Magický tvor a krásná potvora je to. Vnímám ji tak od svého nejútlejšího dětství. Mám pocit, že básničky o kočkách jsem psala už ve svém předminulém životě. Kočka je mi vzorem. Nejen proto, že miluje svá koťata, ale i kocoury. Je svá. Mám ráda i psy. Ale kočky jsou lepší, protože se nikdy nedaly k policii. Kdo miluje kočky, musí milovat i chlupy v polévce.

Vymýšlíte podle nějakého klíče kočičí jména?

Žádný tajný klíč nemám, avšak NOMEN OMEN, používám k tomu ženskou i básnickou intuici. Jeden kritik mých veršů kdysi pravil, že jsem silná v pojmenovávání, tudíž umím pojmenovávat. To mnohokrát ocenila i Romana. Takže podle toho „klíče“ se řídím, pojmenovávám-li cokoliv a kdykoliv. Takže jsem vám vlastně paradoxně odtajnila „klíč“, který nemám, je však pro mě univerzální a dovede otevírat i ta nejtajnější vrátka a díry do vesmíru, do nebe i do pekla. Dokáže uhodit ten stříbrný klíč jako kladívko přímo na zlatou hlavičku zdánlivě rezatého hřebíku. Uf !

Máte nějaký kočičí sen?

Mám jedno veliké kočičí (a zároveň lidské) přání – sen: Kéž jsou všechny bytosti šťastné!

 

napsala: Simona Polcarová