BRŇAN 6/2018

romana FELIDAE, média & Tiskové zprávy

Exkluzivně pro BRŇANy: Romana Štrynclová

https://www.brnan.cz/udalosti/exkluzivne-pro-brnany-romana-strynclova

V roce 1991 získala tituly Miss Morava a Miss Sympatie. Do povědomí se sympatická Brňanka zapsala jako první účastnice Miss s krátkými vlasy. Dnes se Romana Štynclová věnuje převážně malování, ale „missí nemoc“ – potřeba pomáhat – se nevyhnula ani jí. Na srdci jí leží především osudy opuštěných a útulkových koček. Na sympatiích jí to rozhodně neubírá.

Titul Miss Morava jste získala jako studentka architektury – jak to tenkrát se studii dopadlo?

Na školu jsem chodila ještě asi dva roky, jen jsem se posunula o ročník níž. Souběžně jsem založila módní značku Romy Rose, v roce 1993 vznikl Zadní Trakt, první umělecko-obchodní centrum v Brně, a dokonce myslím, že i v republice. Byla to krásná hektická doba, jen jsem vše nestíhala. Architekturu jsem přerušila a dodnes toho lituji. Takže ponaučení pro všechny ostatní zní: Školu určitě dodělat, později je to jen těžší a těžší.

Soutěže krásy se u nás teprve vracely do kurzu – co vás vůbec přimělo se přihlásit?

Zvědavost, Jef Kratochvil, který mě tehdy fotil, a přiznávám, že mě lákaly i ceny. 🙂

Zmínila jste dnes legendární Zadní trakt. Jak na toto kreativní období vzpomínáte a jaký byl tenkrát váš úkol?

Zadní trakt jsme objevili a vymysleli s Jarkem Klanicou, který tenkrát hledal prostor pro galerii a já zase pro obchod, kde bych prezentovala své šaty z kolekce Romy Rose, převážně malé večerní a večerní. V podstatě hned se přidal Jirka Vondrák, který tehdy provozoval agenturu Free Art. Všechno jsme tehdy dělali svépomocí. Při otevření měl Zadní trakt 17 obchodů a nikoho nenapadlo jak velký projekt to bude. Vzpomenu si ráda. Napojilo se na nás tenkrát hodně lidí, pořádali jsme maškarní plesy, dražby pomalovaných sak a podobné akce.

Sledujete ještě dnes soutěže Miss? Co myslíte, že se změnilo k lepšímu, a co naopak svým nástupkyním nezávidíte?

Miss jsem více sledovala od roku 2005, kdy se uskutečnil první ročník České Miss, kterou založila Michaela (pozn. red.: Michaela Maláčová). V té době jsem začala na přímé přenosy z volby Miss pravidelně jezdit. Teď už zas vůbec přehled nemám. Když jsme začínaly my, nikdo moc neměl zkušenosti, přehlídek i focení bylo málo. Dnes je to jedna z možností, jak se zviditelnit, jak nastartovat svoji kariéru, jak poznat svět. Ovšem ta naše tehdejší „bezstarostnost“ byla moc fajn.

Jak dlouho jste byla věrná modelingu a módě?

Asi osm let? Už si přesně nepamatuju. Z mola jsem se rychle přeorientovala na roli návrhářky a choreografky, to mě bavilo daleko víc.

Co rozhodlo, že i vy jste zůstala věrná Brnu, kde dodnes žijete a tvoříte?

Mám tu přátele a Brno mám prostě ráda.

Už nějaký čas se věnujete převážně malování – kdy došlo k proměně od modelky a návrhářky ve výtvarnici?

Malovala a vytvářela jsem něco odmala. V devadesátých letech vystavovali členové Díla v galeriích, takže moc možností nebylo. I proto jsem absolvovala kurzy malby a kresby u prof. Škarohlída, přihlásila se na architekturu… Po revoluci se doba začala rychle měnit a já si řekla, že nebudu jen snít, ale že něco namaluju a vystavím. A tak jsem si domluvila rovnou dvojvýstavu v Městském divadle Brno a naproti v Galeryji. To bylo v roce 2001.

Velmi často malujete kočky. Je to náhoda nebo záměr?

Z náhody, trochu chtěné, se stal záměr. Výstavu, pořádanou v Divadle Bolka Polívky v roce 2013, jsem doplnila kočičími obrazy s básněmi Aleny Vávrové. Během příprav mě napadlo, že bych jeden z nich mohla namalovat pro Brněnský Max – domov pro kočky, vydražit ho a celou částku věnovat kočkám. Obraz se vydražil za sedm tisíc, což bylo báječné.
Další výstava, spojená s křestem Aleniny básnické sbírky, se konala následující rok v Plzni. Domluvily jsme se s tamní Svobodou koček a já namalovala jejich maskota Vendu Pidlo. Aukce se zase povedla a projekt, jenž mě stále víc vedl ke kočkám, byl na světě.

Jak si vybíráte kočky pro aukční obrazy a co vše taková charitativní akce s výsledným vydražením obrazu obnáší?

Je to trochu zdlouhavá záležitost. Většinou to vychází na tři až čtyři aukční výstavy do roka a výjimečně přibude nějaká další. Po útulku chci, aby na obraz vybral kočku, která má pro ně nějaký význam, a k ní připojil příběh. To občas trvá hooodně dlouho. Někdy se na ni zajedu podívat, jindy jen dostanu fotky. Některé z namalovaných koček už ani nežily. Pak zorganizuji vše kolem výstavy ve městě, odkud útulek pochází. Při vernisáži vyhlásíme aukci, dražíme po dobu výstavy na stránkách útulku a celá částka jde na jeho konto. Hodně nám v tom pomáhá facebook. Nejde jen o obraz samotný, ale po dobu přibližně jednoho měsíce, kdy aukce trvá, se zviditelňuje útulek a jeho kočky, prostor, kde se výstava pořádá, kmotři výstavy a také já a moje malované kočky. S příběhy, které k obrazům připojuji, tak zároveň dostáváme mezi lidi problematiku útulkových koček, potažmo všech nechtěných, opuštěných a zraněných zvířat. V obraze chci vždy co nejvíc vystihnout podobu kočky a vložit do něj i její osudový příběh včetně vlastních pocitů a emocí majitelů útulků, kteří se ji rozhodli zachránit. Většina osudů je bohužel smutná a často vypovídá o lidské lhostejnosti.

Vzpomenete si, který váš kočičí obraz byl úplně první?

Asi první byl Tygr z kolekce Zvířata, ten pochází z roku 2001. Souhvězdí Bohumila Hrabala (název vymyslela Alena Vávrová, která se s panem Hrabalem osobně znala a jako jediná od něj získala cenu BH) jsem začala vytvářet v roce 2013, tehdy vznikalo víc obrazů koček zároveň. První aukční byl Max, černé kotě, zakladatel Brněnského Maxe.

Dá se říct, ve které z kolekcí obrazů, co jste namalovala, je nejvíc z vás samotné?

Ve všech. Všechny vznikaly tak, aby byly co nejlepší, každá kolekce mapuje nějakou část mého života a tvorby. Velký krok pro mne představoval obraz na obálku almanachu současné ženské milostné poezie Královny slz a ostružin. Ten mi vnesl do života poezii, obrazy s ní spojené a také Alenu. Z tohoto úhlu pohledu bych volila právě Královny.

Jakým tvůrčím obdobím momentálně procházíte? Malujete více v zimě nebo v létě?

V létě ožívám, jsou delší dny, lepší světlo, lepší barvy. V létě maluji nejvíc velké obrazy, na zimu si nechávám perokresby. Momentálně je to moc fajn, hlavou se mi honí spousta nápadů, tak si je poznamenávám na později. Důležitost přikládám i názvům obrazů nebo kolekcí, do nichž patří, i když se mi témata lehce prolínají. Z nejnovějších jsou to perokresby KočkoMandal, Pacičkovníků a Tlapkovníků, olejomalby ZeMěKoček na větších formátech či FELIDAE – kráčející kočka, která může být čímkoli a v jakékoli situaci a je zároveň logem mé kočičí galerie. Soubor ZeMě zase obnáší olejomalby útržků z cest a snů…

Jak často vystavujete a co máte momentálně před sebou?

Na konci června se uskuteční kočičí vernisáž v Galerii Aviatik v Pršticích spojená s aukcí pro LuckyCats. Kmotry aukčního obrazu budou Pavla Vitázková a Dušan Vitázek. Hned poté vystavím průřez svojí tvorbou v Galerii na konci světa ve Veltrusech. Obě výstavy potrvají do poloviny srpna. Přes prázdniny si chci domluvit další aukce na příští roky a pak až v listopadu opět kočičí aukcí spoluzahájím Literární Františkovy Lázně a chystám obrazy básní.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Mám fajn partnera, umazleného čtrnáctiletého kocoura a novou kuchyň. Po jedenácti letech! Moc mě potěšila poslední aukce pro Světlušku, kdy se podařilo vydražit obraz za patnáct tisíc korun. A velkou radost jsem si udělala loni otevřením první kočičí galerie FELIDAE, která letos v létě oslaví první rok. Najdete ji v Adamově.

foto: Petr Ivančic