Zatoulané štěstí, z. s.
„Spolek na ochranu zvířat na Kroměřížsku Zatoulané štěstí zachraňuje opuštěná, zatoulaná a týraná zvířata včetně zajištění kompletní veterinární péče. Jsme tři, tři milovnice a ochránkyně němých tváří, kterým už několik roků pomáháme.
Na Kroměřížsku pomáháme především (ale nejen) kočkám – těm toulavým, opuštěným a nechtěným. Momentálně je vše „v plenkách“, azyl pro je umístěn v domečku jedné z nás, Dospělé kočičky zde mají svůj pokoj, některé se pohybují volně po bytě. Pro ta nejmenší koťata byla provizorně vytvořena venkovní voliéra z kotce s boudou. Pro starší koťata máme zajištěný jeden celý pokoj v domě v depozitu, které nám poskytla členka našeho spolku. Pro nově přijaté kočičky platí pravidlo 14denní karantény, kdy jsou kočičky po základním ošetření proti vnitřním a vnějším parazitům umístěny v oddělených klecích v karanténní místnosti. V případě potřeby (zranění, nemoci apod.) je kočičkám zajištěna veterinární péče u našeho smluveného veterinárního lékaře. Momentálně máme v azylu přes 100 koček (ale zítra už to může být jinak):
– koťata, kočky a kocoury, kteří hledají nový domov
– starší kočky, které potřebují zvláštní péči
– handicapované kočky
– kočky v léčení
– kočky, kterým náš spolek zajistil kastraci a po rekonvalescenci se vrátí do původního prostředí
– pro kočky a kocoury, kteří byli zachráněni v předchozích letech, je azyl stále jejich domovem…
Jak to začalo
“Věžky. Při vyslovení názvu této obce vzdálené pár kilometrů od Kroměříže mi pár následujících let bude běhat mráz po zádech. Dnešní ranní telefonická prosba o pomoc nebyla první a myslím, že ani poslední, kterou jsem odtamtud přijala. Loni a předloni byly důvodem žádostí o odchyt a přijetí koček do útulku exekuce, dnes úmrtí staršího pána, který nemá nikoho, kdo by po něm dědil. Po shlédnutí fotek si asi řeknete, že není moc co dědit, ale… v domě a jeho okolí přežívají desítky koček a koťat, jejichž majitelem byl právě onen zemřelý pán. A protože dědic neexistuje, řeší vzniklý problém obec, konkrétně pan starosta, který mě požádal o pomoc s odchytem a převzetím koček a koťat pod křídla našeho spolku. Sám prošel dům, sám hledal koťata, která někde žalostně mňoukala a v dlaních mi 4 čerstvě narozené prcky přinesl na dvorek. Kočky byly z dění v domě a kolem něho vyplašené, takže se ráno přesně nedalo určit, kolik jich tam je. Ani při odpolední návštěvě to nevypadalo tak hrozně, až večerní klid a vůně jídla přilákaly na dvorek domu desítky koťat – hladových, vyhublých, zablešených až hrůza. Antiparazitika bych potřebovala nakoupit v litrech, ne v titěrných kotěcích pipetách. Abych to zkrátila – dnes odvezeno 12 koťat + 2 dospělé kočky, zítra pokračujeme.”
Celkem bylo z Věžek do našeho útulku přijato 37 koťat a koček, některé jsme odchytávali ještě v roce 2022.
Saxána je doteď v útulku, protože neměla při vyšetření krve zrovna nejlepší výsledky, zanedlouho ji čeká revize zoubků
Kája Chrástová, Zatoulané štěstí, z. s.
Saxana
„…dvanáct, třináct, čtrnáct…“ Paní z útulku měla dojem, že se jí to snad jen zdá. Že usíná a místo počítání oveček počítá kočky, což už bude zřejmě profesionální deformace. Bohužel, nic z toho, co měla před očima, sen nebyl, spíš noční můra za bílého dne.
Napůl rozpadlý domek se doslova hemžil kočkami. Většina z nich byla ve velmi špatném stavu, zablešená, vyhublá a určitě plná červů. Kde se to ocitla? Na planetě koček? V Japonsku prý existuje ostrov, na kterém žijí samé kočky, tak že by tady měly také svoji základnu?
„Domek i všechny kočky patřily starému pánovi, který zemřel. Byl na světě úplně sám, není žádný dědic, musíme se o všechno postarat my, jako obec,“ vysvětloval starosta, když spolu s ní prolézal zákoutí a z každého vytáhli zase nějakou novou kočku.
„…dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm…“ Počítání nebralo konce! Kočky byly vylekané, prázdný domek působil opuštěně. Takhle skončil jeden lidský život… U nich v útulku byly kočky z různých důvodů – vyhozené, nechtěné, divoké. Tohle však bude úplně poprvé, kdy tu ocitnou kočky z lásky. Tahle láska byla zvláštní, hodně lidí by ji vidělo jako pokřivenou a pomatenou, ale pořád to láska byla.
Starý pán byl úplně osamělý, neměl se o koho starat, neměl se koho dotknout, s kým promluvit. Toužil však po lásce jako každý, a tak si ji obstaral v podobě koček, které jsou vždy ochotné lásku lidem dát, nevadí jim, že jejich majitel je považován ostatními za podivína, bláznivého dědka, kterému přeskočilo. Nevadí jim nepořádek v domě, zanedbaný dvůr a zahrada, nikoho nesoudí. Takovou lásku bych přece chtěl každý! A protože lásky není nikdy dost, pořizoval si starý pán další a další kočky, aby zahnal svoji samotu.
Celkem jich bylo třicet sedm. Tak prázdné bylo srdce starého pána, že potřebovalo tolik koček, aby se zaplnilo. A kolik místa máme v srdci my? Určitě tolik, aby se tam vlezla alespoň jedna kočka, která potřebuje pomoc.
Lucie Hlavinková
