online ART – 13 / jaro / léto 2020
Prezentace především české umělecké scény s přihlédnutím k aktuálnímu dění ve světě, sledování společensko-kulturních fenoménů, ale i zajímavé kapitoly z regionální kultury a historie.

3/OTÁZKY

kladou: básnířka Alenka Vávrová, moderátor Aleš Zbořil, fotografka a majitelka onlineART Dagmar Petrásková, malířka a Vrána Darina Studená, architekt a panter David Prudík, herec a hudebník Dušan Vitázek, herečka Eva Leinweberová, výtvarnice Helen Čubová, levandulová Ida Dobešová, výtvarnice Ivica Augustinová, hudebník, spisovatel a režisér Jiří Vondrák, spisovatelka Lucie Hlavinková, majitelka útulku LuckyCats Lucie Pokorová, kaligrafka a spisovatelka Nicoleta Klanicová, spisovatelka Pavla Horáková, herečka Pavla Vitázková, právnička Pavlína Urbancová, fotograf Petr Ivančic, galeristka Petra Kunešová, dramaturgyně ČT Simona Polcarová, spisovatelka a básnířka Sylva Lauerová, krajinářský architekt Tomáš Jiránek a výtvarnice Vlasta Švejdová

Dagmar: Pamatuji si tvoji výstavu v Galerii Aviatik před více než deseti lety a myslím, že tam byly převážně oleje – znamení zvěrokruhu. Na další převažovaly obrazy figurativní a portrétní. V současnosti vídám na tvých plátnech samé kočky…
Vezmu to popořadě. První a rovnou dvojvýstava se uskutečnila v roce 2001 v Městském divadle Brno v Galerii Milana Zezuly (dnes Galerie Jefa Kratochvila) a kavárně Galeryje. Byl to splněný sen. Vystavila jsem „Prvotiny“, olejomalby na lepence, ty jsou hlavně o mém seznamování s barvami. „Zvířata“ vyjadřují pocit z konkrétního zvířete a pohrávání s prostředím, ve kterém je zobrazené. A obrazy z kolekce „Symbolika“? Už na gymnáziu mě bavily zvěrokruhy, ascendenty, numerologie. Mám spoustu literatury o znacích a symbolech, začala jsem hledat ty kladné, které se navzájem podporují, barvy, které k nim patří… a tak vznikla celá série obrazů. Toto téma mě hodně bavilo a lehce se k němu začínám vracet. Tak vznikly „Znamení“ a „Zodiaky“. Poprvé jsem je vystavila v roce 2007 v Domě Pánů z Lipé.
Velký krok pro mě představovala nabídka namalovat obraz na přebal básnického almanachu současné ženské milostné poezie „Královny slz a ostružin“. Vyšel v roce 2010 a můj obraz je inspirovaný stejnojmennou básní Sylvy Lauerové. Verše mne zaujaly a tak vznikly další obrazy propojené a inspirované tvorbou různých básnířek. Poezie mi vstoupila do života. Začala jsem ji vyhledávat, číst, přemýšlela jsem, jak ji ztvárnit. A někdy naopak – věděla jsem, co bych ráda namalovala, a hledala jsem vhodnou báseň.
Jednou z autorek v almanachu byla Alenka Vávrová. Díky „Královnám“ jsme se poznaly a spolupracujeme od roku 2013. Tehdy začalo vznikat „Souhvězdí Bohumila Hrabala“ – obrazy s kočičí tematikou obohacené Alenčinými básněmi. Tehdy vznikl i projekt pomoci útulkovým kočkám a, aniž bych to tušila, se kočky staly mým hlavním tématem.
A v Galerii Aviatik, mé nejoblíbenější galerii, byly tenkrát právě „Královny“ a předloni následovaly „ZeMěKočky“ s aukcí pro útulek LuckyCats.

Sylva: Proč kočky?
Eva: Proč zrovna kočky?
Aleš: Svoji tvorbu věnuješ kočkám. Proč zrovna kočky?
Jiří: Proč maluješ téměř výhradně jen kočky? Proč ne jiná zvířata, jiné figury, osudové děje, přírodu atd.?
Ida: Kdy ses rozhodla malovat kočičky a ve své tvorbě jim dávat ten největší prostor?
První aukce dopadla skvěle a já začala plánovat další. K tomu jsem si hned od začátku roku 2014 vymyslela projekt KOČKA DENNĚ. Každý den jsem nakreslila jednoduchou perokresbu. Tuší a špičkami, které mám po dědovi. Pomáhala jsem si fotkami a začala si uvědomovat, jak jsou kočky tvarově rozdílné. Koncem roku 2014 jsem některé vystavila na mezinárodní výstavě v Nové Manéži v Moskvě „Котики в Манеже – Pussycats at the Manege“. Projekt poukazoval na fakt, že kočky vždy tvořily nedílnou součást výtvarného umění – ať už jako velmi častý obyvatel domácností umělců, tak i objekt ke ztvárnění. V té době se konala třetí aukce pro kočičí útulek a všechno dostalo vyšší smysl.

Aleš: Co tě na nich fascinuje? Nebojíš se, že se tento zdroj inspirace vyčerpá?
Všechno. Snažím se zachytit jejich podobu, vlastnosti i životní příběhy. Pro mě to nejsou jen obrazy koček, jsou živé a já s nimi během malování hovořím. Jaké téma mi přinese budoucnost, netuším, žádnému se nebráním, nicméně kočky mě už několik let baví. Coby živý zdroj inspirace jsou nekonečné.

Nicoleta: Na tvých obrazech se často objevují kočky zkoušené osudem, vytržené z jaksi dětského způsobu bytí, kdy se o ně někdo staral a měly domov. Vzápětí byly krutě zrazeny, přesto však zůstávají vnitřně ryzí, jaksi nedotčené a čisté vůči světu, který je takto zranil. To vše ve spojení s velmi živou, až munchovskou barevností dokonalým způsobem vystihuje pocity odcizení a osamělosti. Přesto někdo může při povrchním pohledu vidět jen roztomilou barevnou kočku. Řešíš nebo neřešíš, do jaké míry je tvoje tvorba pochopená?
Neřeším. Těší mě, když se lidé ptají a já jim mohu skryté příběhy odhalit. Svět vnímám pozitivně, proto se i tragické a smutné osudy snažím zpracovat tak, aby oslovily. Kočky jsou silné a krásné, bohužel někdy opuštěné, zrazené, handicapované. Hodně přemýšlím i nad názvy obrazů a u těch aukčních napovídají básně Alenky Vávrové.

Eva: Jaká cesta vedla od získání titulu Miss k charitě?
S nadsázkou se dá konstatovat, že každá miss touží zachránit svět. Pár let mi trvalo, než jsem si uspořádala priority a pustila se naplno do malování. Malovat obrazy s kočičí tematikou mě napadlo při přípravě výstavy v Divadle Bolka Polívky v roce 2013. V té době jsem přemýšlela, že bych ráda pomáhala opuštěným kočkám, a když mi došlo, jak bych to mohla propojit se svojí tvorbou, nebylo na co čekat.

Alenka: Je známá tvá bohulibá činnost pro kočky celé ČR. Vzpomeneš si ještě, kdy a jak se stalo, že se tvé srdce usmálo na kočky mimo Brno?
Samozřejmě. Původně jsem chtěla pomáhat jen těm brněnským. Ty jsi na duben 2014 naplánovala plzeňský křest básnické sbírky Harlekýn na římse a domluvila moji výstavu i spolupráci se Svobodou zvířat (Sekce na ochranu koček – Svoboda zvířat Plzeň). Malovala jsem jejich maskota Vendu Pidlo, trochu plaššího kocourka, který ovšem ztrácí obavy, pokud jde o jídlo. Tak jsem poznala Naďu Svobodovou, pak jsem se domluvila s „kočkami“ z Kočky SOS Hodonín, Útulkem Tibet a spoustou dalších.

Alenka: Kdy se ti podařilo získat nejvíc peněz v kočičí dražbě, za jaký obraz a pro který útulek?
Za tu dobu, co pořádám aukce, jsem si uvědomila, že nejde jen o získání jednorázové finanční částky, která je samozřejmě cenná, ale že ještě důležitější je zviditelnění útulku, šíření problematiky bezprizorních zvířat, rozšiřování řad těch, co pomáhají a adoptují.
Aukční příhozy probíhají různě. Vlastně nikdy až do konce netuším, jak to dopadne. Nejvyšší částka byla za obraz kočky Pepinky z útulku Konec toulání, z. s. – 27 tisíc. Krásný je i její příběh – adoptovali ji mladí manželé jako asi třináctiletou kočku a je hýčkaná doslova jako princezna. Celkově nejvíc se podařilo vybrat pro Kočky u Katky, z. s., kdy jsme dražili obraz koťátka Pink a pak i obraz, který jsem namalovala pro kmotra aukce, který bohužel nepřišel. S dobrovolnou kasičkou Galerie Efram to bylo něco přes 30 tisíc.

Helen: Kdy jsi v sobě poprvé objevila tvůrčí „choutky“?
Ida: Tušila jsi, že budeš tak krásně malovat a že to bude tvá hlavní cesta? Nebo to vypadalo na jinou cestu?
Jiří: Kdy a proč tě napadlo, že budeš malovat? Co bylo spouštěčem – motivací?
Dagmar: Kdy jsi začala malovat a co tě k tomu vedlo?
Odmala. Vždy mě bavilo něco tvořit. Děda byl umělecký litograf a krásně krasopsal, teta učila výtvarnou výchovu a malování byl její koníček, maminka malovala, pomalovávala dveře, truhly, talíře, drhala, pletla, šila… ale dlouho jsem si myslela, že budu inženýrka jako tatínek.

Darina: Jaký byl tvůj první obraz?
Olejovými barvami jsem začala malovat cca v roce 1995. Přesto za svůj první Obraz považuji Vážku z roku 2000. Mám ji doma. Je to modrozelená vážka se spoustou kamarádek a připomíná mi prázdniny u rybníka na Vysočině.
(obraz Vážka, 50 x 70 cm, 2000)

Dušan: Láká tě namalovat obrovský obraz (min 8 x 4 m)?
Byla by to výzva. Ale moc si to nedokážu technicky představit.
Zatím největší jsou Zebry (plátno, 2 x 3,6 m). Do haly v rodinném domě jsme navrhli zaoblenou skříň, která funguje i jako paraván a je z jedné strany obrazem. Malovala jsem přímo na místě. A pak Šaman (plátno, 2 x 1,5 m). Ten se nachází v hotelu Old Town v Brně na ulici Francouzské. Patří k němu i obraz Loutka. Oba k tomu místu historicky patří. Paleolitická loutka je nejstarší plastika tvořená z více částí (je vystavená v Anthroposu). Byla nalezena v hrobě muže a podle ní i dalších předmětů se dá vyvozovat, že to byl velmi významný muž.

Ida: Jak začíná den malířky? Dáš si kafe? Vstáváš brzy? Nebo ležíš dlouho?
Byla jsem dlouho sova, ale pak se to nějak přetočilo. Už pár let vstávám kolem sedmé, zacvičím si a začnu dělat, co je potřeba. Ale úplně první, co ráno udělám, je, že se jdu podívat na rozmalované obrazy a natáhnu kukačky.

Alenka: Kde nejdál ve světě je tvůj obraz, jak se jmenuje a jak se tak daleko dostal?
Myslím, že v Kalifornii, odletěl jako dárek sestry sestře. Je z kolekce MaléKočky.

Tomáš: Milá Romanko, poprvé jsem tě zachytil jako začínající archstar (díky tvým očím) na tradiční párty na VUT. Dnes jsi artstar, taky díky očím. Kam se dívají oči na tvých obrazech?
Sledují. Když jsme nainstalovali výstavu „Královen“, která obsahuje hodně portrétů, pamatuji si, jak jsme si sedli a uvědomili, jak nás všechny pozorují. Mé kočky jsou to stejné, jen výjimečně se dívají někam jinam.

Nicoleta: Máš nějaký rituál, když dokončíš obraz? Jaké rozpoložení ti přináší dokončení obrazu? Máš vůbec někdy pocit hotové práce?
Obraz může být hotový od první čáry, ale dokončený nemusí být nikdy. Je to o vnitřním rozhodnutí, že teď je ten správný čas skončit. Mým rituálem je závěrečné lakování. Já vím, že do obrazu už nezasáhnu, a lak nádherně oživuje barvy.

Pavlína: Vedeš si evidenci namalovaných obrazů? Pokud ano, jaké údaje eviduješ?
Kolekce, název, rozměr, cena, kdy a kdo ho koupil nebo dostal. Kupodivu v tomto jsem pedant.

Pavla V.: Kde se v tobě vzala láska k tolika formám umění? Protože pro mě jsi renesanční bytost a k brněnským umělcům už dlouho bezesporu patříš.
Ooo, díky! Ráda bych byla, ale bohužel neumím psát romány ani básně, neumím hrát na žádný hudební nástroj a se zpěvem bych to moc daleko nedotáhla… Vlastně je neuvěřitelné, že jsem strávila měsíc s Robertem Křesťanem a Druhou Trávou a ve čtyřiadvaceti městech jsem nejen křtila jejich novou desku, ale i zpívala první sloku Panenky. Bez doprovodu. Na to nikdy nezapomenu.

Pavlína: Zajímalo by mě, jestli jsi u sebe kromě nesporného malířského talentu vypozorovala i nadání v jiných uměleckých směrech? Prostě cokoli, co je spojováno s talentem?
Myslím, že velmi jedle a kreativně vařím. Od nápadu až po naložení na talíř. Umím si dopředu představit barvy, kombinace i chutě.

Pavla H.: Jak moc si musíš přivstat, když připravuješ legendární „snídaně pro Dejfa“, a dokážeš si je pak taky vychutnat?
Příprava mi někdy trvá i dvě hodiny. Hodně záleží na tom, jak ji mám předvymyšlenou. Hodně času zabere krájení. Chystání takové snídaně je pro mě relax a vychutnávám si ji, jelikož servíruji to, co mám sama ráda.

Vlasta: Máte v plánu napsat a namalovat knížku o kočkách?
Komixově jsem zpracovala kočičí povídky Pavly Horákové a Sylvy Lauerové. Zatím jen tak, do šuplíku. Simona Polcarová mi už několik let slibuje kočičí pohádky a s Lucií Hlavinkovou jsme předdomluvené na dobrodružně poučných příbězích, v nichž by hlavní roli hrály kočky. A někdy třeba vydám velkou obrazovou knihu mých kočičích aktivit, která bude i plná básní Aleny Vávrové. S knížkami jsem vyrostla, a tak bych ráda nějakou „svoji“ měla.

David: Jakou knihu bys ráda ilustrovala?
Dobrodružné kočičí příběhy na planetě, kde rostou neuvěřitelné rostliny.

Dušan: Máš chuť někdy namalovat něco jiného než kočky?
Momentálně ne. Ale zrovna teď dokončuji dva ženské akty. Pak se zas pustím do koček.

Pavla H.: Kterou výtvarnou techniku máš nejraději? Kterou se nejraději vyjadřuješ?
Olej a akryl. Vyhovuje mi štětec a miluju barvy. To, jak je můžu vrstvit a míchat přímo na plátně.

Sylva: Jaká výtvarná technika tě vzrušuje natolik, že bys ji chtěla v budoucnu vyzkoušet?
Zkoušela jsem už ledasco. Jsem ten typ člověka, kterého něco napadne a to hned zkusí. Ale uvědomuji si, že ještě nikdy jsem nepracovala se sklem. Líbí se mi práce Stáni Polívkové. Asi jí brzy zavolám, že bych se zastavila…

Petr: Pouštíš si u malování hudbu? A pokud ano, ovlivňuje tě hudba a její poslech při samotném procesu tvorby? Jaké hudbě dáváš přednost při malování, jaká je tvoje oblíbená?
Občas. Ale když se zaberu do malování, tak přestanu hudbu vnímat a někdy se stane, že mě až ruší. A někdy se přistihnu, že si pobrukuju, ale naštěstí mě nikdo neslyší.

Vlasta: Myslíte, že my dvě bychom mohly spolu vystavovat?
A jak moc ráda! Děkuji za krásnou otázku. Třeba v Galerii Aviatik v Pršticích nebo v Galerii Efram v Mikulově, tam cítím velmi silné souznění s majitelkami.

Sylva: Co je pro tebe „kýč“?
Těžko definovat. Hranice mezi kýčem a uměním je velmi křehká, vždy podléhá současnému trendu a kultuře. U konkrétních případů rozlišuji, co se mi líbí a co ne a proč a co považuji za kýč. Ale jen tak popsat, co je kýč, je pro mě nesnadné.
Snad kdybych měla vybrat, co mě zneklidňuje, co mi přijde podbízivé? Nemám ráda současné mužské naivní malíře anebo přepjatou barevnost fasád domů.

Tomáš: Chtěla bys namalovat oči slovenské prezidentky Čaputové? Může nám být něčím inspirativní múzou?
Raději počkám, až bude kočkou. 😉 Prezidentka Čaputová je pro mě velmi inspirativní. Obdivuji její klid, vyrovnanost, laskavost a cítím i velkou vnitřní sílu. Já osobně bych politiku dělat nemohla.

Nicoleta: Kdyby sis mohla vybrat společnost jediné osoby pro dokonalou večeři – kterou výjimečně nevaříš ty – a to autora/autorku z jakékoliv doby a oblasti umění (malíř, spisovatel, režisér, muzikant) a mohla jí položit jen jedinou otázku. Kdo by to byl a proč a samozřejmě – na co by ses zeptala?
Zajímalo by mě, jakým způsobem pracoval Antoni Gaudí. Jak dokázal ostatním vysvětlit své fantazie a oni je pak dokázali zhmotnit. Velmi zajímavé by bylo potkat Leonarda da Vinciho, jeho všestrannost mě fascinuje. To by mi jedna otázka nestačila. A ještě bych ráda osobně poznala 14. dalajlámu Jeho Svatost Tändzina Gjamccho. Bez otázek. Jen bychom tiše poseděli.

Sylva: Ke kterému ze světových výtvarných umělců vzhlížíš s obdivem?
Egon Schiele a hlavně Gustav Klimt. Ten ještě ke všemu měl kočku. Překvapilo mě, kolika styly si oba dva prošli, některé obrazy, především ze začátku jejich tvorby, jako by ani nebyly jejich. A také se mi moc líbí jemnost a barevnost impresionismu – Claude Monet, Auguste Renoir, Paul Gaugin…

Vlasta: Nechala byste si vytetovat vaši oblíbenou kresbu kočky na nohu?
Mám vytetovanou packu svého kocoura Ammona. V měřítku 1:1, s jeho datem narození, jménem napsaným starořeckým písmem a s čínským uzlem nekonečného života. Je na předloktí a je to moje první tetování v životě. To mi stačí. Svoji kresbu bych nechtěla. Napadá mě: Co kdybych za týden namalovala lepší? A tolik nohou nemám.

Petr: Kdybys sama sebe chtěla namalovat na plátno jako kočku s příběhem koček z tvých obrazů, jakou máš previzualizaci? Jak si představuješ, že by obraz tebe v přeměně do kočičí podoby vypadal?
Černá kočka obklopená barevnými kočkami a květinami. Mám už dva autoportréty. Inspirovaly mě dvě věci – báseň Kateřiny Pokorné a Ammonek.
(obrazy Autoportrét a Znám)

Lucie P.: Obecně mezi lidmi panuje plno předsudků o kočkách. Setkáváš se s takovou nevraživostí i mezi umělci?
Myslím, že umělci s kočkami souzní. Zobrazili je i takoví velikáni jako Albrecht Dürer, Marc Chagall, Pablo Picasso, Paul Gauguin, Édouard Manet a další. A spousta koček je hlavními hrdiny převážně kreslených pohádek pro děti.

Darina: Jaká byla tvá první kočka?
Černý nalezenec na chalupě, jmenoval se Soms a byl naprosto naprosto naprosto úžasný. A když jsem se narodila, tak měli děda s babičkou siamského kocoura, ten mě prý i pohlavkoval.

Alenka: Existují také pro nevidomé „vodicí kočky“?
Tak to nevím, řekla bych, že ne. Ale pro Kočky SOS Hodonín jsem malovala Viga s Justýnou. V útulku tráví celý život, jsou nerozlučná dvojice a Justýna se pečlivě stará o osleplého Viga. Je tedy vodicí kočkou nevidomého kocoura.

David: Když tě bolí záda, vážeš si kočku?
Tsss…

Lucie H.: Která kočkovitá šelma ti připadá nejkrásnější a proč?
Rys je nádherný. I gepard. Ale asi nej je lev s velkou hřívou. A samozřejmě můj kocour.

Pavla V.: Nejde nezmínit kočky. Jsi jim podobná? Máš stejnou vnitřní svobodu, nezávislost, sílu jako ony? Nebo jsou pro tebe třeba opomíjené, a proto máš potřebu je podporovat?
Jsem narozena ve znamení Lva a asi ne náhodou. Sama se hodnotit nechci, můj partner říká: Ano, ano, ano, ano. I když se přístup ke zvířatům obecně stále zlepšuje, některá opomíjená jsou. Díky pronikání do jejich problematiky vím, že pomáhat je potřeba.

Alenka: Kdy tě nejvíc v životě kočka naštvala?
Nemůžu si vzpomenout. Asi je to tak, že mě kočka naštvat nedokáže.

Lucie H.: Vím o tobě, jak moc máš ráda kočky a kolik toho pro ty méně šťastné v útulcích děláš. Chci se zeptat, jestli si myslíš, že existuje nějaká speciální vlastnost, která spojuje milovníky koček. A jestli ano, jaká? Nebo je jich více?
Milovníci psů chtějí být milováni. Milovníci koček chtějí někoho milovat. Je to jako v často zmiňovaném vtipu: žijeme u svých koček.

Pavla H.: Dozvěděla ses od koček něco, co ses nedozvěděla od lidí – o životě, vesmíru, sobě?
Že je správné být v klidu, dobře se vyspat a protahovat se důkladně až do konečku drápků. A že je fajn se mazlit a vyhřívat na sluníčku.

Alenka: Ochutnáváš někdy kočičí jídlo?
Ochutnala jsem kdysi granule, překvapilo mě, že jsou chutné. Ale to bylo poprvé a naposledy.

Lucie H.: Kdybys byla na jeden den kočkou, co by sis rozhodně chtěla vyzkoušet? A čeho by ses naopak bála?
Zajímalo by mě, jak kočka vidí a slyší a cítí. Pořádně bych se proběhla, vylezla na střechu, navštívila kočičí klubovnu, ale nerada bych se přimotala do nějaké bitky nebo potkala vilného kocoura. (jen na vysvětlenou – kocouří penis je drsný a má ostré výčnělky a hlasité kočičí mrouskání nemá nic společného s milostnou extází, ale s bolestí).

Jiří: Nechybí ti „velký svět“ showbyznysu?
Nechybí. Ani jsem do něj nikdy nechtěla patřit. Mám svůj malý velký svět.

Aleš: „Missí“ syndrom předurčuje „missky“ tíhnout k hokejistům a fotbalistům. Čím to, že se ti vyhnul?
Pánové prominou, ty sporty mi připadají hrozně tupé. A vlastně mě to vždy víc táhlo ke kreativním lidem.

David: Myslíš, že ti úspěch v Miss v životě víc dal nebo vzal?
Těžko posoudit. Dovedu si představit, že jsem ženou architekta, máme svoji kancelář, dvě děti, dům, psa a kočku a spoustu krásných let za sebou i před sebou. Miss mě nasměrovala jinam. Ale možná bych v současné době byla přesně tam, kde jsem teď. Miss mi přinesla zážitky, které se nezapomínají, takže bych řekla, že určitě víc dala.

Pavlína: Myslíš, že bys byla malířkou na plný úvazek, kdybys nezběhla z vysoké školy a stala se architektkou? A podotázka: litovala jsi někdy toho, že jsi nakonec vysokou školu nedokončila?
Zběhnutí lituji stále, hlavně kvůli svému vlastnímu pocitu. Architektura je nádherná, ale malování mě naplňuje víc. Takže si myslím, že ano, malovala bych.

Dagmar: Studovala jsi architekturu. Pracovala jsi někdy naplno v tomto oboru anebo zvítězila hned malba?
Architekturu jsem nikdy naplno nedělala, ale mám za sebou pár realizací interiérů. Celkem úspěšně jsem vyzkoušela návrhářství, modeling, choreografii. Dokonce i projekce plynových přípojek a vnitřních instalací. Ale malba je prostě srdeční záležitost.

Ivica: Keby si sa profesne venovala architektúre, aký obor by si si zvolila?
Bavily by mě rekonstrukce a novostavby rodinných domů, nejraději včetně interiérů.

Tomáš: Architekturu si užiješ prostřednictvím svého architekta (Čau Dejve!), nebo s ní žiješ i jinak?
Teď už jen díky Dejvovi. Občas se mnou konzultuje, co dělá. Máme to rádi.

Simona: Zatímco tvoje obrazy mají pestré barvy, sama nejčastěji nosíš černou – a nyní také občas bílou. Kolik barev si ještě hodláš do šatníku pustit a při jakých příležitostech, popř. kdy ladíš s obrazy?
Hodně výtvarníků chodí v černé. Řekla bych, že důvod je stejný. Pracuji s barvami, mám kolem sebe svoje obrazy, mám barevné představy… černá je v protiváze. A navíc mi sluší a zeštíhluje. Bílá je něco podobného. Zajímavé je, že černou a bílou při malování používám minimálně, nikdy jako dominantní barvu.
Můj šatník mě baví, je plný černých šatů, ale přesto mi připadá pestrý. Většinou jsou to originály vytvořené ze secondhandových kousků. Občas do něj ráda vpustím květinové motivy. A kdy ladím s obrazy? Když se s jejich skicami fotím. Barva i vzor oblečení často napovídají barevnost a náladu budoucího obrazu. Jen si tak hraju.

Darina: Jaké byly tvé první šaty?
To už opravdu nevím, ale vybavují se mi červené z flanelu, ušité podle Burdy, ty jsem nosila na gymplu a všem se moc líbily, a pak černobílé z Miss Morava, v těch jsem se cítila jako princezna. A taky některé z mé kolekce Romy Rose.

Petra: Co nebo kdo ti udělal v poslední době radost?
Objevili jsme The Room, nejhorší film na světě. Je to kultovní propadák a už i já jsem fanynkou. Doporučuji i film o filmu The Disaster Artist.

Aleš: Kde je tvé nejoblíbenější místo na Zemi?
Doma.

Ivica: Keby si si mohla vybrať ktorékoľvek miesto na svete pre život, ktoré by to bolo a prečo?
Hledala bych místo, kde je celoročně tepleji a tím pádem i víc světla na malování. Ale nehledám, v Brně jsem šťastná.

Dušan: Kam jezdíš ráda v létě a kam v zimě?
Celoročně jezdíme za zážitky. Ráda poznávám nová města, architekturu, galerie, chutě i vůně a už několik let mapujeme naši republiku.

Pavla V.: Co pro tebe znamená krása? Co si při tom slově představíš?
Laskavost a dobro.

Helen: Ještě by mě zajímalo, čím jsi chtěla být jako mala holčička?
Musím se zeptat mami…
Nic zásadního si nevybavuje. Prý jsem si jen hodně malovala nebo něco vyráběla.

Helen: Čím bys v životě chtěla ještě opravdu být?
Zajímalo by mě, jaké je to být lékařkou. Operovat a zachraňovat životy.

Simona: Existuje něco, co bys při pohledu do své minulosti udělala jinak? Zkrátka: přehodnotila bys zpětně některé ze svých životních rozhodnutí – a jestli ano, tak jaké, proč a kam by tě možná nasměrovalo?
Začala bych s malováním dřív a důkladněji. A víc bych studovala, abych měla víc znalostí a lépe chápala souvislosti.

Alenka: Romi, kolika let by ses chtěla dožít a proč?
Hm… hodně let, abych toho mohla ještě hodně vytvořit a také se naučit a poznat. Ale s podmínkou pevného zdraví a jasné hlavy.

Petra: Co by sis přála ze všeho nejvíc?
Zdraví – moje i mých blízkých.

Ivica: Ktoré 3 slová či vety najradšej počuješ /vyslovuješ?
Mňau! Mám tě rád/a! Je mi s tebou dobře! A platí to tak i tak.

Sylva: Co je tvoje životní motto?
Chci být spokojená, abych mohla dělat spokojené své okolí. A také nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Takže: Nepropadej panice!

Simona: Co pro tebe znamená štěstí?
Klid a svoboda.

Petra: A vlastně – na co se těšíš?
Furt na něco. Na červen plánuji 20. aukční výstavu ve Zlíně. V červenci oslavím třetí narozeniny své kočičí Galerie FELIDAE, na konec léta jsme se spolužákem z mateřské školky naplánovali společnou oslavu půlstoletí… a k tomu spousta denodenních maličkostí.

Eva: Jak to děláš, že máš v sobě takový klid, rovnováhu a pozitivitu?
Matu tělem, někdy hodně bublám. Ale jsem celkově spokojená, dělám, co mě baví a to je silný zdroj pozitivity.

Alenka: Máš Prudíka ráda jako Amíka (kocoura)?
To je nesrovnatelné. Oba jsou Sluncové mého života.

KAŽDÝ DEN SE SNAŽÍM NEPROBENDIT
online ART / Dagmar Petrášková:

1. Jak jsi zvládala v jarní měsíce a v jaké jsi teď situaci v souvislosti s nákazou koronaviru?
Zpomalila jsem a vypadla z běžného rytmu. Doháním resty a jsem zvědavá, jak koronavirus ovlivní moji, naši budoucnost.

2. Byly zrušeny nebo pozastaveny nějaké Tvoje výstavy?
Ne. Ale byla nepřístupná Galerie FELIDAE. V neděli 10. května jsme nově rozvěsili obrazy, je vymalováno, vygruntováno a moje Kočky se těší na obdivovatele.

3. Jaké výstavy a kde jsi v poslední době, před pandemií, měla, a co plánuješ do budoucna?
V únoru 2020 se uskutečnila aukční výstava pro Mourek Prostějov, z. s. V půlce června odstartujeme další pro Útulek Zlín Vršava. Namalovala jsem slepou kočičku Lili a spolu s ostatními obrazy bude cca měsíc k vidění ve zlínské Kavárně Továrna. Dražit se opět bude na stránkách útulku.

4. Čím se momentálně zabýváš a na čem pracuješ?
Přes léto bych chtěla rozšířit kolekci FELIDAE a skicuji si nové obrazy, které vystavím na podzim v Divadle Bolka Polívky, tentokrát s aukcí pro Útulek Tibet.

5. Jak teď probíhá Tvůj běžný den?
Svobodné povolání je i hodně o plánování a dodržování vlastního režimu. Každý den se snažím neprobendit.

Moc děkuji Simoně Polcarové za nekonečnou trpělivost při tvorbě a korekcích tohoto rozhovoru.