Kočky pomáhají psům
Brněnská výtvarnice Romana Štrynclová v roce 2013 vymyslela a důsledně buduje charitativní projekt autorských výstav s aukcemi obrazů, jejichž výtěžek slouží kočičím útulkům. Do dnešní doby svoje olejomalby vydražila ve prospěch útulků po celé České republice za téměř 300 tisíc korun.
Našemu nakladatelství se svěřila: “21. aukce proběhla v listopadu 2020 v brněnském Divadle Bolka Polívky. Moc jsem se na ni těšila. Celý život trávím v Brně, mám tady spoustu přátel a Bolek byl kmotrem aukčního obrazu. Bohužel to nakonec byla výstava veřejnosti nepřístupná. I přesto jsem ráda, že proběhla. Mimochodem, moje kočky v divadle strávily i prosunec, leden, únor…, budou tam až do května, takže to nakonec bude nejdelší výstava v historii divadla. Aukce, i díky tomu, že se draží na sociálních sítích, dopadla dobře, a proto jsem se rozhodla, že na jaře uspořádám další, bez ohledu na to, jestli bude přístupná, nebo ne. Logicky mě napadly prostory CafeWine, mé kočičí Galerie Felidae. V blízkém okolí Adamova není žádný kočičí útulek, ale je tam Záchranná stanice pro československé vlčáky. Tak vznikl nápas, že by kočky mohly podpořit psy… Tentokrát jsem oslovila spisovatelku Lucii Hlavinkovou, která podle skutečného Aresova příběhu napsala pohádku. Z pohádky jsem nadšená a musím prozradit, že Lucie je sama majitelkou, parťačkou a kamarádkou feny československého vlčáka (www.lucie-hlavinkova.cz). Kmotrovství přislíbil herec Radim Fiala.
A co víme o Záchranné stanici pro československé vlčáky? Založil ji v roce 2010 Vojtěch Kouřil. Za deset let činnosti byli schopni najít nový domov, resocializovat nebo jinak pomoci více než osmdesáti psům. Přijímají problémové, týrané nebo jinak nechtěné psy, které se poté snaží navrátit do běžného života, a to tak, že podstupují individuální převýchovu. Jsou jedinou oficiální záchtannou stanicí tohoto druhu, která se specializuje pouze na československé vlčáky a průkazem původu. Jsou schopni psa u nich umístit, postarat se o něj jak po stránce veterinární, tak i resocializační a výcvikové a následně mu s trochou štěstí najít nový domov.
Záchranná stanice funguje od roku 2016 pod vedením manželů Soni Radkovičové a Vojty Radkoviče Kouřila pouze ze sponzorských darů. Provoz nespočívá jen v samotné péči o psy, ale také v rozvoji a údržbě areálu, kde je potřeba dodržovat a nadále zdokonalovat welfare pro jejich svěřence.
Pomozte pomáhat těm, kteří za svůj úděl nenesou žádnou zodpovědnost, a hlavně – mnohdy se nedokážou bránit a ze zlého osudu se nemohou jen tak lehce vymanit.
Záchranná stanice pro československé vlčáky, z.s.
Olomoučany 263, Adamov
www.pomoc-csvlcak.cz
POHÁDKA O ARESOVI, čte Radim Fiala
POHÁDKA O ARESOVI
Když se narodí vrh štěňat, první noc se nad ním nakloní sudičky a vyřknou svoje sudby. Toho dne, kdy se se narodil Ares, se stala chyba, a nad šedivými mrňaty se mezi psími sudičkami ocitla i jedna vlčí. Její omyl byl pochopitelný, protože malí českoslovenští vlčáci jsou k nerozeznání od divokých vlčat, ostatní vědmy ji však rády neviděly. Tahle vlčí sudička byla pyšná a o psech toho moc nevěděla. Snažily se ji odstrčit, aby jim nepokazila se štěňaty práci, měly pro ně nachystány pěkné sudby jako pro všechny malé pejsky, narozené v řádných chovatelských stanicích
Jenomže vlčí sudička se nechtěla nechat odehnat. „Ostatní si klidně nechte, ale tenhle je můj!“ ukázala na největší štěně. „Neslyšely jste? Jmenuje se Ares a to znamená bojovník. Vidím, jak budou vypadat jeho oči, až se otevřou, a jsou čistě vlčí. Je můj!“
„Nemůže být tvůj, není to vlk, ale pes,“ namítly zděšeně ostatní.
„Chystáte pro psy osudy, ve kterých poslouchají lidi a slouží jim. Já pro vlky chystám svobodná srdce a odvahu, divokost a neúnavnost. Kdyby byl Ares opravdovým vlkem, byl by z něj vůdce smečky, nezkrocený a chrabrý.“
„Ale psi lidem přece neslouží, pracují s nimi, jsou jejich společníky… Dělají to rádi.“
„Ne, tomu nevěřím!“ zaplály oči vlčí sudičce a vyřkla svoji věštbu.
Ostatní sudičky se zhrozily. Aresova sudba byla krutá. Jediné, co by ho mohlo ještě zachránit, by byli pán nebo paní, kteří by pochopili jeho skrytou vlčí podstatu a uměli by s ní pracovat. Jenomže takových opravdových vůdců je málo a sudičky věděly, že pro Arese se nikdo takový nenajde.
„Už jsi řekla svoji věštbu,“ otočila se k bojovné vlčí sudičce zachmuřeně ta nejstarší. „Uspokojila jsi svoji pýchu, ale cena, kterou Ares bude muset zaplatit, je příliš vysoká.“
„Věštbu změnit nemůžu, to přece víš.“
„Vím, že nemůžeš. Ale mohla bys říct ještě nějaký dodatek, aby z jeho utrpení vzešlo něco dobrého. Můžeš do sudby ještě zapojit lidi.“
„Pche, lidi!“ ušklíbla se vlčí sudička. „S nimi mám jen špatné zkušenosti. Co ti zmůžou?“
„Něco ano. Zjistily jsme, že někteří mají na zvířecí životy špatný vliv. Ale jsou i tací, kteří mohou naopak měnit jejich osudy k dobrému!“
Vlčí sudička neochotně a mlčky přikývla z úcty k té nejstarší, a obrátila se ke spícímu štěněti, aby věštbu doplnila. Psí vědmy neslyšely, co řekla, mohly jen doufat, že teď bude osud k Aresovi milosrdnější.
Nebyl.
Aresovy vlčí oči zračily jeho vlčí duši. Jenomže místo chápajícího a milujícího pána dostal tyrana, který vyžadoval jen slepou poslušnost. Ares toužil po svobodě a lehkosti, ale dostával kopance a bití. Pochopil tajemství přírody, ale cenou za něj byl hlad, neustálý strach a hluboká nedůvěra. Byl zbídačelý a klesl až na dno. Proti nespravedlivému zacházení začal bojovat, až skončil uvázaný v lese na pokraji smrti. Vlčí věštby nejsou pro psy a Ares nechápal, proč musí takhle trpět. K čemu je jeho soužení a bolest? V přírodě má každá bolest své místo, vlci snášejí zranění, která utržili v boji nebo v honbě za potravou, pro blaho své smečky. Ale Aresovo utrpení bylo beze smyslu, způsobené jen zlobou člověka…
Vlčí sudička tomu zděšeně přihlížela. Takhle svoji věštbu vůbec nezamýšlela, chtěla dát jen za vyučenou těm příliš krotkým psím sudičkám! Ares nemůže zemřít hladem a žízní, uvázaný u stromu, vždyť přece ustoupila a svoji věštbu doplnila. Podle jejího proroctví má před sebou ještě jeden velký úkol, ale jak ho může splnit? S překvapením uviděla, že to, že ustoupila nejstarší sudičce, teď nese ovoce. Do Aresova života zasáhli lidé s úplně jinou povahou, než byl jeho původní pán.
Blížící se smrt byla v posledních okamžicích zahnána, Aresovi se postupně vrátilo zdraví a síla. Dokonce to vypadalo, že by mohl být umístěn v nějaké rodině, užívat si pohodlí a obyčejného psího života. Ale to v jeho osudu napsáno nebylo, protože vlčí duše byla utrpením příliš zraněná a nedala se uzdravit tak snadno jako tělo. Ares do rodiny nemohl, jeho cesta měla být jiná.
Jeho utrpení a bolest konečně získaly smysl, Aresův osud pohnul osudem lidí, kteří se umějí vzdát svého pohodlí, obětovat čas i peníze, a z lásky ke zvířatům přispět ke splnění jeho velkého úkolu, pomáhat Aresovým příbuzným, k nimž byl život nepříznivý. Ares naplnil svůj úkol, díky jeho životnímu příběhu byla založena záchranná stanice pro Československé vlčáky, psy tak podobné vlkům, že se v jejich případě mohou sudičky splést.
Lucie Hlavinková
Aukce ZDE 1. – 30. 4. 2021 /do půlnoci.
