DENIK.CZ

romana média & Tiskové zprávy

Klub Deník – LIDÉ ODVEDLE

nezkrácený rozhovor :
V roce 1991 jste se ucházela o cenu Miss Československa, nakonec jste získala tituly Miss Morava a Miss Sympatie, jak tato soutěž a tento úspěch ovlivnil Váš život?

Kdysi mi někdo řekl, že se mi díky ní otevírají dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Je to pravda, ale některé se zas neotevřely, protože účast na soutěži vás lehce zaškatulkuje. Každopádně to byla zajímavá zkušenost které nelituji.

1991 foto : Jadran Šetlík

Věnovala jste se poté například modelingu?

Ano, ale ne coby modelka. Už tehdy mě bavilo organizovat, vymýšlet program, choreografie, pořádala jsem přehlídky, celé kulturní akce na klíč, měla jsem svůj tým modelek a hostesek. Pod značkou Romy Rose začaly vznikat mé autorské kolekce šatů, převážně malé večerní a večerní, a já se mnohdy ocitla naráz v roli pořadatele, choreografa i návrháře. Kdysi jsem řekla, že nenabízím to, co je na mně, ale to, co je ve mně. Že prodávám své nitro. A tak je to dodnes, akorát místo navrhování šatů maluji obrazy.

1995 Romy Rose, foto : Břetislav Podolník

Vaše jméno je spojené s brněnským Zadním Traktem?

Spíš bylo. Ani nevím, jestli objekt ještě funguje.
Zadní Trakt, první umělecko-obchodní centrum, vznikl v roce 1993. Našli jsme ho s Jaromírem Klanicou. Já měla za sebou první přehlídky šatů z kolekcí Romy Rose a chtěla jsem otevřít butik, Jarek chtěl otevřít galerii. A tak jsme snili, hledali a plánovali, až jsme našli dvoupatrový domek ve dvorním traktu na Dominikánském náměstí. Přizvali jsme Jiřího Vondráka, který tehdy provozoval uměleckou agenturu Free Art, a tak vznikl legendární Zadní Trakt se 17 obchody. Kolem traktu se sdružovalo hodně lidí, pořádali jsme různé akce, například Maškarní ples, Výstavu deseti sak (saka pomalovaná brněnskými výtvarníky, a která byla poté vydražená), dobročinné aukce… Začínal zde Honza Špilar coby kadeřník Střihoruký Edward, Richard Tesařík – šperkař, který dnes vyrábí nádherné nože, herec Martin Havelka nabízel své sochy. Jaromír Klanica dnes provozuje Mobilní casino, které vymyslel, Jirka Vondrák hraje, natáčí, píše… byla to krásná doba.

Podobné je to i s projektem Kulinarium. O co se jedná a jak se na tom podílíte?

Kulinarium vzniklo v roce 2012 a byl to nápad Radima Kupce. Na facebooku rok sledoval moje kuchařské výtvory a pak přišel s tím, že bychom v jeho pivnici mohli pořádat setkání u dobrého jídla hlavně pro naše přátele. Souhlasila jsem, aniž by mě napadlo, že to nebude až tak jednoduché. Že je to hlavně o logistice a důkladné přípravě. Každé Kulinarium bylo neopakovatelný originál. Zahajovali jsme vernisáží obrazů nebo fotek za přítomnosti autora, následovalo šestichodové menu převážně ze sezonních surovin, mnohdy inspirované výstavou, na stolech byly založené malované menukarty s recepty… a já byla vlastně jediná, kdo věděl, jak to všechno má vypadat a chutnat.
Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, naučila se, jaké to je vařit pro 40 a více hostů a o přesunu do zámecké restaurace Moname mě hodně posunula možnost vyššího gastra i spolupráce s kuchařem Honzou Malinkou. A hodně jsem se naučila na kurzech rakouského naturálního kuchaře Johanna Reisingera.
Kulinarií proběhlo třicet + jedno bonusové v mé oblíbené Galerii Aviatik. Momentálně jsou vyhlášené „kuliprázdniny“. Příprava i samotná realizace je dost náročná a já jsem si uvědomila, že je pro mě důležitější malovat.

Jak jste se k malování dostala? Od kdy Vás malování zajímalo, jak jste se vůbec naučila malovat?

Moje cesta je ta z neobyčejnějších. Tvořit cokoli mě bavilo odmala. Maminka pomalovala doma i na chalupě, co jí přišlo pod ruku, teta byla učitelka výtvarné výchovy, děda umělecký litograf. Měla jsem štěstí na učitelky už od prvního stupně základní školy, kurzy Jaroslava Škarohlída mě naučily základy kresby, výtvarku jsme měli na architektuře…

Oficiálně jsem svoji tvorbu poprvé představila až v roce 2001 na dvojvýstavě v Galerii Milana Zezuly v Městském divadle Brno a Galeryji, která sídlí přes ulici.

Jaké techniky používáte? Máte své oblíbené nebo experimentujete s novinkami?

Od počátku mám ráda barvy, tudíž prim hraje malba akrylovými a olejovými barvami. Každý výtvarník je používá trochu jinak. Já ráda vrstvím, podmalovávám, míchám přímo na plátně. A když je barev už moc, tak se ráda vrátím k peru a tuši.

BARVY BÁSNÍ v Divadle Bolka Polívky, foto: Petr Novotný

Co nejčastěji malujete a proč?

V současné době samé kočky. Tvorba, malování je pro mě neustálý proces, který se vyvíjí, je o hledání témat, technik, zlepšování se, hledání toho, co chci sdělit, a zároveň i potřeba pocitu vnitřní spokojenosti.
Na vernisážích vyprávím příběh, který se datuje od roku 2010. Tehdy mne oslovila spisovatelka a básnířka Sylva Lauerová, že by ode mne chtěla obraz, který by použila na titulní stranu básnického almanachu Královny slz a ostružin, v němž se prezentuje 44 básnířek. Domluvily jsme se a vznikl obraz, který je inspirovaný jednou z básní almanachu. Zaujaly mě i další texty, a tak začala vznikat stejnojmenná kolekce obrazů propojených s básněmi.
V roce 2013 při přípravách na výstavu v Divadle Bolka Polívky mě napadlo, že bych mohla, nebo že bych spíš ráda namalovala pár koček. Tak vznikla kolekce Souhvězdí Bohumila Hrabala. Obrazy jsou obohacené básněmi Aleny Vávrové, ta pana Hrabala osobně znala a jako jediná v historii přímo od něj získala cenu. Současně mě napadlo, že bych mohla pro kočičí útulek namalovat obraz jeho konkrétní kočky, ten během výstavy dražit a celou částku kočkám věnovat.

Mám pocit, že to byl jeden z mých nejlepších nápadů. Kočky v různých podobách maluji dodnes a 10.11.2019 jsme odstartovali 18. aukci pro Kočky u Katky ze Staroviček.

Pink, Kočky u Katky

Jak taková aukce probíhá?

Oslovuji útulky po celé České republice. Maluji jimi vybranou kočku, která má pro ně význam, a snažím se do obrazu zakomponovat něco z jejího příběhu. Olejomalba je pak součástí výstavy která se koná ve městě kde je i útulek a draží se po dobu výstavy na stránkách útulku nebo na facebooku. Tak se zvyšuje pravděpodobnost adopce, finanční nebo materiální pomoci nebo seznámení veřejnosti s problematikou venkovních koček.
Naplánování celé akce je celkem zdlouhavé. Využívám toho, že se mohu jít podívat přímo do útulků, poznávám různá kočičí zázemí a systémy, ale všude je to o pomoci a lásce ke zvířatům. Bohužel i o bezmoci a lidské lhostejnosti.

Nedávno Vám začala výstava v Mikulově, co tam lidé najdou, pokud ji navštíví?

V krásné Galerii Efram naleznete Pink, aukční obraz pro Kočky u Katky. Pak pár obrazů a básní z kolekce Souhvězdí Bohumila Hrabala, v poslední době nejčastěji malované ZeMěKočky, kočky na větších formátech, které jsem potkala nebo zahlédla, a také pár kousků FELIDAE, mé kráčející kočky, jež může být čímkoli. To jen v rychlosti, o obrazech je lepší se bavit přímo u nich.

FELIDEAE pro Aleše Zbořila, 2019

Kde různě se lidé v Brně mohou setkat s Vašimi obrazy?

V létě 2017 jsem v adamovském Cafe&Wine otevřela autorskou kočičí galerii Felidae. Všechno je o náhodách a přijatých výzvách. V roce 2011 jsem navrhla interiér kavárny včetně výstavní zdi a pak byla několik let kurátorkou tamních výstav. Teď zeď okupují moje kočky. Majitelé jsou dobří kamarádi, obrazy průběžně obměňuji, a pokud mě tam potkáte, můžeme si dát kávu.
Už několik dlouhých let zdobím prostory Plastické chirurgie MUDr. Davida Štěpána v Řečkovicích a případně lze domluvit návštěvu i přímo u mě v ateliéru.
Letos se uskutečnila větší výstava mých obrazů v Galerii Platinium na Veveří, na podzim 2020 jsem před-domluvená opět s Divadlem Bolka Polívky, na podzim 2021 bych měla vystavovat v Black Box Cafe ve foyeru divadla BuranTeatr.

Galerie FELIDAE / CafeWine Adamov

Jaké máte další malířské plány? A máte třeba nějaký malířský sen?

Momentálně vedou kočky. A aukce pro útulky. Skicář mám plný nápadů, stále je v čem se zdokonalovat a co objevovat. Řekla bych, že si svůj malířský sen plním a líbilo by se mi, kdyby přišel Gustav Klimt a řekl: „Seš fakt dobrá!“ A pak bychom si mohli popovídat o kočkách 😉

Ammon a ZeMěKočka “Pojď si hrát”

Vypadá to, že stíháte spoustu věcí…

Ono to tak jen vypadá. Mívám pocit, že bych měla čas využívat lépe, že se mám stále co dozvědět, naučit nebo vytvořit.

Co ještě děláte? Na čem ještě pracujete?

Na letošním festivalu Literární Františkovy Lázně, který založila a pořádá právě Alena Vávrová, jsem rámci workshopu Spisovatelé a výtvarníci do škol měla vyučovací hodinu v páté třídě na téma Jak se kreslí kočka. Přivezla jsem obraz Kocoura Ámose s básní Aleny Vávrové, vysvětlila rozdíl mezi kresbou a malbou, promítla obrazy koček ztvárněných v umění od středověku po současnost a jako bonus byla přítomnost mého kocoura Ammona. Velkou posilou byla i samotná Alena, která přednesla několik básní a motivovala děti k větší aktivitě. Bylo to moc fajn a děti byly skvělé!
Povídání o kočce v umění mohu volně propojit s tím, jak mi poezie vstoupila do života i jak pomáhat kočkám. Tak se chystám za seniory a doufám, že je potěším. Ale popravdě mám pocit, že takovéto křehké chvíle nakonec přináší největší obohacení mně.

Kocour Ámos

Co ráda děláte, abyste si od všeho na chvíli odpočinula? A máte vůbec takovou potřebu?

Ráda dělám nic. A nejraději to nic dělám se svým kocourem, který mě k tomu celé dny vybízí.

Kde v Brně žijete a jaký vztah k městu máte?

Jsem rodilá Brňačka, mám Brno prostě ráda. Moc mě baví sledovat, jak radostně žije. Dětství jsem strávila v Králově Poli a pak přes centrum doputovala do Řečkovic.

Inspirujete se Brnem nějak ve své tvorbě?

Ano, například „Kocour z Rechowitz“, obraz z kolekce ZeMěKočky, bydlí kousek od nás.

foto : Petr Ivančic, RoŠt

Kocour z Rechowitz